V počítači jako takovém se někam musí uložit data. To v praxi znamená, že si někdo uloží hru, někdo film, fotky, hudbu, práci a tak podobně. To vše se ukládá na takzvaný „hadr“, neboli správně hard disk. Hard je z angličtiny a znamená pevný. Pevný proto, že je v počítači napevno. Nepřenáší se tak jako disk USB neboli flash. V tomto pevném disku však toho moc pevného není. Rotují tam totiž plotničky, skoro stejné jako DVD a nad nimi poskakují čtecí a zapisovací hlavičky na ramínkách. Ty čtou a zapisují data.
HD, jak je zkratka pro tuto část počítače, může být různě velký. Tedy, tím, co se týče množství dat.
Tento doposud nejvíce využívaný disk je však na odchodu do křemíkového nebe. Začíná jej totiž vytlačovat disk s jinou formou zápisu, a to to formou mnohokrát rychlejší a mnohokrát bezpečnější. Jeho název je SSD což je anglická zkratka slov Solid-State Drive.
Ono totiž ten starý kus byl hodně poruchový. Ramínka a plotničky jely v jednom kuse, takže se často stávalo, že disk havaroval. U nových se to tak často nestává a stávat nebude, protože tam se nic netočí, nic nekmitá a je to celé vlastně jedna destička.
U starých disků se občas muselo uklízet rozdělení jednotlivých částí. Laicky řečeno, program, film, hudba byly rozházené kde se dalo a kde bylo místo. Hlavičkám tedy jejich práce trvala o setiny sekund déle a disk byl tedy pomalejší. Proto se používá a používala tak zvaná defragmentace, při které se kousky roztroušené všude možně nastrkaly vedle sebe a disk se tak zrychlil. Dělá se to i dnes, ale na nové disky SSD je lépe to nepoužívat. Disk se tím totiž ničí. Je to o buňkách, kam se data zapisují. Zde se totiž přistupuje ke všem stejně rychle, takže defragmentace není třeba. Může se však použít trim, který životnost SSD prodlouží.
Nuže, stručně jste se seznámili s disky a víte něco navíc.